Bratranci Veverkové a jejich vynález ruchadla

František Šebek

Roku 1827 dokončili ve vesnici Rybitví u Pardubic rolník František Veverka a jeho bratranec, kovář Václav Veverka, asi tříleté pokusy s no­vou konstrukcí pluhu, kterou místní obyvatelé nazvali "ruchadlo", Ruchad­lo usnadňovalo orbu, jednu z časově i fyzicky nejnamáhavějších země­dělských prací a proto velmi rychle vešlo ve všeobecnou známost nejen v okolí, ale i v jiných končinách Čech a dokonce i v cizích zemích.

Nový vynález byl dítkem doby a prostředí, v němž vznikl. Jeho zrod podnítily potřeby tehdejšího rozvoje zemědělství.

Přibližně od druhé poloviny 18. století se stával požadavek rozvoje zemědělské výroby stále naléhavější. V této době začíná stoupat počet obyvatel a to vyvolává hlad po potravinách. K roku 1771 se odhaduje v Čechách 4150000 lidí, ale za třicet let (r. 1805) jich zde žilo již 5 057 000. To byl takový přírůstek, jako dříve za 50 a více let. A tempo růstu se ani v následujících desetiletích nezmenšovalo, spíše naopak. Dosavadní nízká úroveň zemědělství ovšem mohla uspokojovat nároky na ni nyní kladené jen s velikými obtížemi. Nadto zaostalý nevolnický systém umožňoval, aby vrchnosti zvyšovaly produkci zemědělské výroby (a tím i své zisky) nikoliv zvyšováním výnosu z jednotky pudy, ale především zvyšováním robotních povinností poddaných, tedy jenom růstem práce. Poddaní potom neměli dostatek prostředků a ani sil, aby mohli nekaj podstatněji svá hospodářství vylepšovat. Za této situace znamenal každý neúrodný rok velké nebezpečí hladomoru. Nevolnický systém dosáhl prakticky vrcholu svých možností a stále více se projevoval jako brzda rozvoje společnosti. Jeho základy otřásala velká nevolnická povstání a definitivní pád znamenaly státní reformy. Dále bylo třeba jít především cestou hle­dání a ověřování efektivnějších způsobu hospodaření, daleko rozhodněji než tomu bylo dříve. To ovšem současně předpokládalo zdokonalit a vyro­bit odpovídající pracovní nástroje.

Změny v zemědělství se začaly nejdříve prosazovat v živočišné výrobě, hlavně v chovu dobytka. Vedle zájmu o zlepšení chovných plemen to byl zejména přechod ke stájovému způsobu chovu.
Pro středověké dobytkářství byla typická pastva na neobdělaném úhoru po větší část roku. To bylo diktováno celým systémem obhospodařování polí, který vytvářel jakýsi bludný kruh. Nedostatek kvalitního hnoje a nedokonalé obdělávání polí vyvolávalo potřebu nechat část polí, zpravidla třetinu, z regeneračních důvodů ležet ladem. Zbytek obdělávané půdy umožňoval jen s obtížemi vypěstovat produkty zajištující výživu a další nezbytné potřeby obyvatelstva. To ovšem způsobovalo nedostatek kvalitních luk a tím hlavně nedostatek zimního krmení pro dobytek, což mělo za následek jeho poměrně nízké stavy a také jeho častý úhyn, současně to diktovalo již vzpomenutou nutnost nechat pást dobytek po většinu roku na úhoru. Při pastvě zůstávaly nejdůležitější živiny z hnoje ležet na úhoru bez většího užitku, nízké stavy dobytka a krátká doba jeho ustájení způsobovaly nedostatek chlévské mrvy. Tím se onen bludný kruh vracel na svůj počátek.

Problém hnoje se začal řešit zvyšováním stavu dobytka tam, kde byl dostatek pastvy - tedy hlavně na hospodářstvích velkostatků. Postupem doby se ukázalo, že vedle péče o kvalitnější plemeno je třeba se intenzívně zabývat pícninářstvím, tedy zajištěním kvalitnějšího zdroje krmiva. Větší množství kvalitnějšího krmiva umožňovalo stájový chov dobytka i v letních měsících a poznávání jeho všestranných výhod umocňovalo potřebu stále většího zájmu o louky a pěstování polních pícnin. A tak jsme od konce 18. století svědky, jak se zvětšuje plocha osívaná jetelem, vojtěškou, vicencem aj., jak se propagují poznatky o správných zásadách jejich pěstování, jak se propagují i u drobných hospodárů. Tak například na pardubickém panství bylo r. 1787 oseto jetelovinami 1,1 % z celkové plochy orné pudy, ale r. 1813 to již bylo 2,7 %.

Pěstování polních pícnin, jako předpoklad zlepšování úrovně živočišné výroby, mělo vliv jednak na získávání většího zdroje kvalitního hnoje, což umožňovalo zvyšovat výnosy v rostlinné výrobě, jednak umožňovalo potencionálně zvyšovat i produkci masa a mléčných výrobků.

Důležitou úlohu ve zvyšování výroby potravin mělo také pěstování brambor. K jejich masovému rozšíření došlo u nás zejména po katastrofální neúrodě obilovin v letech 1771 - 1772 a s ní souvisejícím hladomoru. Brambory byly zpočátku jen nucenou náhražkou, zakrátko se ale staly základní složkou lidové stravy, hlavně v méně úrodných oblastech, a zvýšily samozásobitelnou schopnost venkovského obyvatelstva. To konečně umožňovalo dodat na trh větší část produktu ostatní zemědělské výroby.
Zvyšující se celkové zisky zemědělských výrobců byly stimulem pro další zdokonalování úrovně hospodářství, skýtaly možnost nákupu nářadí a dalšího vybavení. V tomto smyslu se ukazovalo být výhodné i pěstování technických plodin, jako například lnu, konopí, řepky apod., po nichž byla poptávka v důsledku rozvíjející se manufakturní výroby. Vždyť například jen koncem 18. století byla zaměstnána v Čechách více než polovina všeho manufakturního dělnictva (tedy asi 336000 lidí) pradláctvím lnu a veliký počet lidí se jím navíc zaměstnával sezónně nebo jen okrajově.

Zavádění a rozšiřování pěstování polních pícnin, brambor a technických plodin pomáhalo uspokojovat požadavky kladené na zemědělskou výrobu, bylo důležitým článkem jejího dalšího rozvoje. Nové plodiny rušily dosavadní monopol obilnářství, stále zřetelněji vytlačovaly úhor, pomalu, ale jistě nahrazovaný střídavým obhospodařováním půdy.

To všechno však byly zatím jen perspektivy. K nim vývoj teprve směřoval a na přelomu 18. a 19. století byl stále na svém počátku. Zavádění nových plodin, rentabilita jejich pěstování a tempo jejich rozšiřování naráželo na řadu problémů. Jedním z nich byl problém orby. Příprava půdy pro pěstování jetelovin a okopanin, rozorávání úhoru apod. vyžadovala především kvalitní hlubokou orbu a tomuto požadavku vyhovovalo dosavadní orební nářadí jen málo. Tento problém se od konce 18. století objevoval tím naléhavěji, čím přesvedčivější byly výhody pěstování nových plodin.

A tak jedině v tomto vývoji zemědělské výroby a v těchto potřebách, které ovlivňovaly naléhavost a snu hledání dalšího pokroku, můžeme spatřovat genezi zájmu o dokonalejší konstrukci orebního nářadí, které by uspokojovalo právě tyto potřeby. Nepřekvapí nás jistě potom, že roku 1784 vydává v Praze J. Mehler knihu "Erste Sammlung der bohmischen Ackergerathe", v níž shrnuje a hodnotí dosavadní zkušenosti se všemi užívanými typy oradel u nás. Současně zakládá při polytechnickém institutu sbírku modelů zemědělského nářadí, popularizuje své poznatky z cest po západní Evropě. Kolem roku 1818 se u nás zkoušel upravený hohenheimský pluh s válcovou železnou odhrnovačkou a vlastník pražské zemědělsko-strojní dílny, Jakub Wimmer, zkoušel ve dvacátých letech 19. století na svých statcích pluhy zkonstruované Anglicanem Jamesem Smallem. V září 1824 předváděl v Praze profesor zemědělské ekonomiky na pražské univerzitě a na českém stavovském technickém učilišti, Emanuel Michna, severoamerický pluh Wood-Freebornuv. O zdokonalení orební techniky ovšem usilovali tehdy i prostí rolníci, vycházející z pozorování a zkušeností z práce s obvyklými nástroji: Za všechny neznámé uveďme aspoň zprávu z r. 1778 o úpravě trutnovského háku poddaným z okolí Kladska, jménem Nave.
Je přirozené, že výše naznačený vývoj zemědělství a jeho problémy vykrystalizovaly konkrétním a specifickým způsobem v živote obyvatel vesnice Rybitví u Pardubic a dvou přemýšlivých lidí, Františka a Václava Veverkových. Ti dokázali zmobilizovat své schopnosti a těžkosti s orbou, které před nimi vyvstaly ve své konkrétní naléhavosti, vyřešili vynaleze­ním ruchadla. Vynálezem, který se stal organickým článkem zdokonalo­vání orebné techniky v 1. pol. 19. století u nás i v jiných zemích.

V Rybitví hospodařila rodina Veverkových až od poloviny 18. století. Roku 1746 se sem přiženil ze vsi Roudnice děd obou vynálezců, Jiří Veverka. V té době bylo v Rybitví 9 usedlostí. Jiří Veverka na statku čp. 1 postupně získal poměrně veliký majetek a byl největším zdejším sedlákem. Jeho schopnosti i jmění mu zjednaly mezi sousedy velkou vážnost. V letech 1751 - 1757 zastával úřad obecního rychtáře a často byl zván za kmotra ke křtům a za svědka ke svatbám.

Velké hospodářství se ovšem rozdělilo mezi početné vlastní i nevlastní dědice ze čtyř jeho manželství. Statek čp. 1 převzal roku 1783 Václav Veverka, otec vynálezce Františka. Byla od něj ale již oddělena část polí a chalupa se zřízenou kovárnou (čp. 10) pro druhého syna Ignáce [Hynka), který se kovářskému řemeslu vyučil; byl to otec vynálezcova spolupracovníka Václava.

Dědická vyrovnání zmenšila a zatížila statek čp. 1, ale i tak patřil mezi velké grunty ve vsi. Po 39 letech hospodaření se rozhodl Václav Veverka předat po žních r. 1822 statek synovi Františkovi. Ten nebyl sice ještě plnoletý, ale starý Veverka byl churavý a o hospodářství se již nemohl dostatečně starat.
František, dříve než převzal grunt, se oženil s mladičkou Magdalenou Acksteinovou z Dřítče, která se prý stala rozvážnou hospodyní a s přehledem řídila chod hospodářství. Jejich svatební obřad v kostele v Osicích dne 29. ledna 1822 se málem nevydařil. Ženich doma zapomněl vrchnostenská povolení k sňatku a musel pro něj uhánět domů na své strakaté kobyle, zatímco svatebčané, osický pan farář a místní regenschoři - učitel Dominik Škroup, otec pozdějšího skladatele písně a naší hymny "Kde domov můj", netrpelivě čekali na zapomnětlivého ženicha.

Nový třiadvacetiletý hospodář neměl lehkou situaci. K dalšímu dělení statku sice nedošlo, ale byl zatížen dost značnými dluhy a dědickými pohledávkami, které jen z menší části pomohlo pokrýt věno nevěsty. František Veverka pocházel z 12 dětí, z nichž 8 se dožilo dospělosti. Otec z nahospodařených peněz zaopatřil starší sourozence a když se František ujímal gruntu, bylo třeba se ještě postarat o 19letého bratra Jiřího, 21letou sestru Dorotu a 15letou Kateřinu. Na výměnku se staral o rodiče a když otec po roce zemřel, žila zde až do své smrti r. 1839 nešťastně provdaná sestra Anna, jejíž manžel se toulal po světě, a také stará teta mladé hospodyně.

Doba, kdy začal František Veverka hospodařit, byla pro Rybitví dobou poměrně velkého kvasu. Počet usedlostí se v Rybitví od poloviny 18. století zvětšil o 5 a k roku 1802 jich tam bylo 14. Žilo zde 138 obyvatel. Ale už v roce 1839 to bylo 18 stavení a v r. 1848 již dokonce 23 a 173 obyvatel. Populační růst a zakládání nových usedlostí bylo spojeno s určitým zmenšováním velkých statků, buď dělením mezi dědice, nebo když zadlužený hospodář nehospodařil tak, aby včas dluhy vyrovnal. Byla tu také velká snaha zachovat "otcovské" grunty co nejméně rozdrobené a proto přibývají především usedlosti vybavené jen malou rozlohou půdy nebo domky úplných bezzemků.

Zvětšuje se počet rodin, stoupá počet obyvatel, u větších statků je snaha nahospodařit co nejvíce majetku, aby bylo možno vyplatit dědice a grunt nezmenšovat. Ale celková plocha půdy se příliš nezvětšuje. Za této situace bylo stále méně místa pro několikaleté úhory, které v Rybitví představovaly ještě v r. 1757 téměř 20 % vší pudy. Stále více bylo třeba místo nich pěstovat pícniny, brambory, technické plodiny a stále více přemýšlet o nejvýnosnějším chodu celého hospodářství. Do roku 1839 se zmenšila plocha neobdělávaných úhoru v Rybitví na 12 % z celkové plochy a ubývání úhoru začalo být ještě rychlejší.

Mladý František Veverka si nemohl se svou ženou rozhodně naříkat na starosti o uhájení životního standardu rodiny. Ke statku patřilo přibližně 12,5 ha pudy a když začal hospodařit, pěstovala se zde pšenice, žito, ječmen a oves, hrách, proso, čočka, len, konopí, vikev, krmná řepa a brambory. Postupně shledával, že bude výhodnější provést některé změny a tak po čase přestal pěstovat konopí a vikev a místo toho se zvýšila plocha osívaná směskou a bramborem. Bylo třeba se ale vypořádat s problémem orby. Na statku bylo velice málo mužských pracovních sil a orat tehdejším nářadím poměrně velkou plochu polí, nebylo rozhodně snadnou záležitostí.

Ve zdejším kraji se užívaly dva typy oradel: tzv. pražský pluh a trutnovský hák. Stabilní, ale pro potah těžký pluh byl celkem dobře ovladatelný a ve srovnání s hákem práce s ním nebyla tak namáhavá. Oral ovšem jen mělce a půdu téměř neobracel, takže se uplatňoval jen při orbě před setím obilí. Pole se muselo často několikrát přeorávat. Výhodou trutnovského háku byla možnost poměrně hluboké orby, ovšem za cenu velké námahy a těžké ovladatelnosti při práci. Nosil se zavěšený na popruhu přes rameno a hloubka i směr orby se regulovaly silou paží.

Jakmile s rozšiřováním plochy, na níž se pěstovaly jeteloviny a okopaniny, a s ubýváním úhoru stoupaly požadavky na hlubokou orbu, stávala se orba hákem stále více namáhavější a nákladnější.
Ti sedláci, kteří stáli před stejným problémem jako František Veverka a kteří "na to měli", zjednali si v čase potřeby výpomoc od chudých chalupníků nebo bezzemků, pro které práce u sedláka často znamenala aspoň částečně východisko z jejich bídného živobytí. Veverka však musel dobře počítat s každým krejcarem. Dluhy příliš neubývaly, neboť rostla mimořádná vydání. Nemoci a častá úmrtí v rodině. Bylo třeba si vypůjčovat. A tak jej každé vydání za takovou "zbytečnou" a namáhavou práci jistě vedlo k přemýšlení, jak si od nich odpomoci.

Byl to člověk technicky nadaný a řemeslně zručný. Pamětníci později vyprávěli, že jako samouk zvládl kolářské řemeslo a dokázal si také sám zhotovit kolečka k pluhu. Opravoval si a všelijak dokonce vylepšoval i hodiny, které byly jako určitý přepych jistě chloubou domácnosti. Zhotovil si pomocí kola od vozu a různých převodů jakousi mechanickou řezačku slámy; a vyráběl prý i jiné nářadí. Nepřekvapí nás jistě proto, že u takového člověka se směr oněch myšlenek nad dřinou při orbě ubíral cestou představy zdokonalení oradla, které by šetřilo práci, čas a peníze. A možná, že tu bylo i kus furiantství: ukázat, že dokáže to, co nesvedou jiní.

Představy o odstranění námahy při práci s hákem se stávaly Veverkovou posedlostí a pomalu zrály v nápad změny jeho konstrukce. Když nápad uzrál, bylo třeba jej ověřit, upřesňovat, zkoušet, předělávat a znovu zkoušet. Nechme však promluvit přímé účastníky, kteří po letech, roku 1868, vypověděli: "Podnět k tomuto vynálezu mu dalo orání tak zvaným rádiem (t. j. hákem - pozn. F. Š.), které se za klece nosit muselo. Unaven takovou prací, hodil rádlem, a ohlédna se později na rádlo, které stát ostalo, pravil si, jak sám vypověděl: ty stojíš a dřív jsem tě musel nosit, počkej, já ti pomůžu. S tou myšlenkou šel domů a přidělal pomocí svého bratrance Václava Veverky, kováře C. domu 10., rádlovou radlici na pluh a jeli to zkoušet za kovárnu na pole, nešlo to však. František Veverka neupustil od své myšlenky a hledal dřevo jiné přizpůsobit a radlici na způsob hoblíku zřídit. Vzal pluhovou radlici, nechal ji useknout a naostřit tak, aby jako železo hoblíku zem zhoblovala."

Vtip nové konstrukce spočíval ve spojení předností obou dosud užívaných oradel. Veverka přidělal radlici háku, která umožňovala hlubokou orbu, na konstrukci stabilního a dobře ovladatelného pluhu. Ovšem pouhé mechanické spojení obou konstrukcí se nemohlo osvědčit, tak bylo třeba nápad přepracovat. Bylo třeba upravovat radlici a přizpůsobit ji konstrukci pluhu. A v tom potřeboval pomoc kováře. Nemusel jít daleko. Obrátil se na svého bratrance Václava Veverku.

Václav Veverka žil v podstatně skromnějších poměrech než František. V roce 1802 otci chalupa vyhořela a její znovupostavení si vyžádalo půjčky. Podle závěti měl Václav převzít chalupu s hospodářstvím a přibližně 5,5 ha polí, mladší bratr Josef se měl vyučit a převzít kovárnu. Když bylo Václavovi 11 let, otec zemřel a do jeho plnoletosti spravoval hospodářství otčím František Šimůnek z Dříce a kovárna byla pronajata Václavovi Horákovi z Osic. V roce 1822 překročil hranici 25 let a tak mu otčím předal hospodářství. Protože bratr Josef nebyl ješte plnoletý, spravoval i kovárnu. Josef brzy na to zemřel a tak se Václav stal kovářem definitivně. Něco z řemesla již odkoukal, ostatnímu se časem naučil sám. Hospodářství bylo více jak z poloviny zatíženo dluhy po otci, dědickými podíly jeho sester a povinnostmi k rodičům na výměnku; a to i po připočtení věna, které mu přinesla Magdalena Mazánková ze Studánky u Pardubic, s níž se roku 1823 oženil. Hlavním zdrojem obživy bylo obhospodařování polí, neboť sama kovařina by rodinu rozhodně neuživila. Nebyl ani nejchudší, ale nepatřil ani mezi místní bohaté.
Dochovaný inventář usedlosti umožňuje ukázat, v jakých podmínkách tehdy taková rodina žila. Naproti stavení stála kovárna a u ní byl výměnek. Na dvoře byla stodola, chlívky. V obytném stavení byl chlév pro koně a krávy, dvě komory, v nichž byly potraviny a všechno potřebné "domácí náčiní", a byla zde jediná obytná místnost velká asi 18 m2. Byla to jediná místnost, kde se topilo a kde žila celá hospodářova rodina, hlavně v zimních měsících. V místnosti měli jenom udusanou podlahu a jen to nejnutnější zařízení. Ani postele zde nebyly. Rodiče spali na lavicích a děti - v letních měsících na slámě či na seně na půdě nebo ve stodole a v zimě asi ve světnici na zemi. Každý druhý rok se zde narodilo jedno díte, ale z osmi dětí se plnoletosti dožily jen dvě. Přibližně v době vynálezu zde žilo šest osob.

Václav Veverka tedy začal pomáhat Františkovi při práci na jeho novém pluhu. Sousedé asi Václavovi ne bezdůvodně přezdívali "Vtipohlavec" a tak měl nyní příležitost svůj vtip uplatnit nejen při zábavě, ale i při práci na něčem novém, co tu ještě nebylo. V kovárně spolu upravovali tvar radlice a po jejím připevnění k pluhu zkoušeli za kovárnou, zda to snad již není ono. "Pluh však pořád házel", jak vyprávěli v roce 1868 pamětníci, "až zem dobře odhoblovával, brázdy se všelijak kroutily, jako budky dělaly, přece ale zem na vrub obracely. . . Po činěných více zkouškách, a zdokonalování nynějšího ruchadla Františkem Veverkou, dle jehož nařízení a udání, bratranec jeho radlici předělával, uznali přítomní sousedé pluh ten za dobrý k zaorání hnoje, podorávání strnišť a úhora, ne však k orání na setí, proto, že by snad on půdu mnoho rozruchával a natřásal, obilí po takové orbě neostalo". A tento soud vyřkli místní rolníci v roce 1827.
Dobrý nápad se podařilo dovést ke zdárnému konci. Podařilo se nejen spojit výhody orby hákem s nosnou konstrukci pluhu, ale byla vytvořena nová radlice, která v jednom dílci spojovala i dosavadní odhrnovačku starého pluhu s radlicí, a která svým válcovým vyklenutím spolu s príslušným úhlem k brázdě způsobovala, že se půda dobře obracela a navíc i drobila.

Ruchadlo ovšem nebylo a ani nemohlo být universálním oradlem. Již citovaná výpověď místních rolníků obsahuje konstatování, že ruchadlo konalo dobré služby v případech, kde se vyžadovala hluboká orba, ale ne v ostatních. Dodejme, že se uplatňovala jen v určitých půdních podmínkách - především v lehkých písčitých půdách. Tam, kde k tomu nebyly podmínky se neužívalo vůbec nebo jen výjimečně. Na jeho zdokonalování a úpravách pochopitelně dál pracovali venkovští zlepšovatelé a odborníci.
Vynález ruchadla byl vyvolán procesem přechodu od úhorového systému ke střídavému systému obhospodařování polí, což byl jeden z klíčových bodů pokroku zemědělství. A jako takové pomáhalo ruchadlo zpětně tento proces urychlovat. V tom je jeho objektivní význam.

V tomto procesu se ruchadlo uplatňovalo bezprostředně ovšem jen v rozsahu daném dobovými a místními podmínkami. Bylo sice všeobecně známo, ale pořídili si jej jen ti sedláci, pro něž rozsah polností, které bylo třeba pravidelně obdělávat hlubokou orbou, byl dostatečně silnou pohnutkou, aby si pořídili ještě toto další orební nářadí, nahrazující především hák. Starý pluh se ještě dál užíval vedle ruchadla při orbě pod setí, na malých usedlostech byl dokonce ještě jen starý hák. Je např. příznačné, že 15 let po vynálezu byla v Rybitví jen tři ruchadla, včetně prototypu, a že sám jeho zhotovitel, kovář a chalupník Václav Veverka, měl na svém hospodářství jen starý pluh, nikoliv ruchadlo.

Proces přechodu ke střídavému systému obhospodařování polí ovlivňovalo ruchadlo i nepřímo tím, že se stalo organickým článkem další orební techniky. Pro další rozvoj uplatnění orební techniky byla ovšem důležitá především tovární výroba. Takto vyrobené nářadí bylo daleko trvanlivější, neboť bylo celo železné, bylo ho možno vyrobit velké množství, bylo možno při sériové výrobě vyměnit jednotlivé poškozené díly. A tovární výroba v polovině 19. století vychází i z konstrukčních prvků vylepšovaného ruchadla bratranců Veverkových. "Moderní" oradla jsou přitom ale již symbiózou výhod několika různých konstrukcí pluhu.
Ještě dříve než se plně uplatnily tovární výrobky, ruchadlo se rychle rozšířilo, vešlo ve všeobecnou známost a plnilo svou objektivní Úlohu v daných podmínkách, když usnadňovalo hlavně hlubokou orbu; Jeho výhodou, které vděčí za své rozšíření bylo i to, že oráči se nemuseli při práci s ním učit ničemu novému, ale vystačili s dovednostmi hluboce zakořeněnými po otcích. Ke zhotovení ruchadla bylo třeba nechat udělat radlici a připevnit ji na konstrukci starého pluhu, kterou stačilo jen nepatrně a s poměrně malým nákladem upravit. Tyto vlastnosti rozhodovaly nesporně o tom, že se ruchadlo užívalo ve venkovských usedlostech ještě i v době, kdy tovární výrobky byly již celkem dostupné.

Místní kováři měli ovšem potíže se sháněním plechu na radlice a předělávání a navařování starých radlic pluhu bylo zbytečně pracné. Věci se podnikavě chopil krátce po vynalezení ruchadla bohdanečský kupec Karel Podhajský a nechal si zhotovit od Františka Veverky jakousi dřevěnou šablonu na potřebný tvar a vyklenutí radlice. Podle ní potom nechal dělat radlice v železném hamru v Pařížově na Chrudimsku a prodával je ve svém obchodě v Bohdanči.

Veverkové z vynálezu nezbohatli. A nejen to. Úředník choltického panství J. Kainz nechal zhotovit u tamního kováře a koláře několik ruchadel a jedno z nich roku 1832 vystavoval na hospodářské výstavě jako svůj vynález pod názvem "Kainzpflug". Skuteční vynálezci se o tom dočetli až v "Kalendáři c. k. vlastenecké hospodářské společnosti pro Království české". Přestože o jejich autorství a o vynálezu napsal již předtím, v roce 1831, zprávu do časopisu Čechoslovan bohdanečský básník Josef Jaroslav Langer, přes protesty lidí, kterým taková podlost nebyla lhostejná, přes vyšetřování, které začal v místě už v roce 1834 provádět hradecký profesor Ignác Lhotský, a přes četné průkazné svědecké výpovědi, nedočkali se bratranci Veverkové do konce života oficiálního uznání autorství vynálezu, ani odměny, která jim náležela. Ale ani jejich celý další život jim nepřipravil mnoho radosti.

Václavovi Veverkovi zemřela roku 1833 manželka ve veku 28 let, týden po porodu syna Františka. Roku 1837 prodal kovárnu s chalupou a odstěhoval se do vsi Bukoviny, kde se podruhé oženil. Ani tam se mu nevedlo lépe. Kovářského řemesla zanechal a věnoval se jen hospodářství v nevelké chalupě. Nakonec vyhořel a když 23. února roku 1848 zemřel ve veku 53 let na zápal plic, jeho nezletilým synům nezůstalo po něm téměř nic. Pochován je na hřbitově v Dřítči.

Františkovi zemřela manželka na souchotiny roku 1838. Ale ke třem dětem a k hospodářství bylo potřeba novou hospodyni, a proto se znovu oženil s Annou Pernerovou z Lohenic. Nebylo to šťastné manželství. Druhá manželka neuměla tak hospodařit; rostly dluhy a bylo třeba odprodávat velké díly polností. Nakonec za grunt scvrkl téměř na polovinu. Objevovaly se i neshody mezi manžely a František upadal do apatie. Nakonec statek roku 1844 prodali a přestěhovali se do Břehu u Přelouče, kde koupili chalupu čp. 13. Po třech letech ale vyhořeli a zůstala stát jen stodola. František Veverka již nemel sil ani dost energie znovu stavět a přestěhoval se s rodinou do podnájmu do Přelouče. Zde, v domku při silnici k Pardubicím, byla to stará katovna a pohodnice, rok na to, 12. 2. 1849, zemřel ve veku 50 let. Pochován je na hřbitově v Přelouči.