Slavní rodáci obce Rybitví

Dnešní obec Rybitví je zcela něčím jiným než bývala zastrčená vesnička v jinak rozsáhlém panství pardubickém. Byla maličkou ves­nickou od nepaměti po staletí, i za pánu z Pernštejna, kteří kolem roku 1500 vytvořili tento pozoruhodný správní a hospodářský celek; jímž bylo pardubické panství. Rybitví patřilo k panství Pernštejnskému, dokud Vratislav z Pernštejna ne­musel pro nátlak věřitelů panství prodat. Sice se odvolával do Vídně, že se zadlužil ve službách habsburského císařského dvora, ale prosil marně, neboť věřitelé ponoukáni dvorskou klikou byli neoblomní, a panství pak bylo zakou­peno pro knížete Maxmiliána, tedy Habsburka.

Rybitví bylo potom součástí "Císařského a královského komorního panství" až do zrušení patrimonijní správy po roce 1848.

Několik dat o velikosti Rybitví: v roce 1494 je tvořilo osm, v roce 1563 devět a ještě v roce 1774 jen dvanáct usedlostí. Po zavedení různých reforem za vlády Marie Terezie a Jo­sefa II. dochází také v Rybitví k dělení původních gruntu a jsou staveny i baráky bez polností, takže v roce 1843 žilo v Rybitví již 173 obyvatel. Při pořizování tzv. stabilního ka­tastru v roce 1839, tj. ještě za života vynálezců, bylo podle tehdejšího třídění v Rybitví 8 selských gruntu, 6 chalup a 5 domkářů. V č. 1 hospodařil František Veverka, v č. 2 Havel­kovi, v č. 3 Jan Píša, v č. 4 Václav Košťál, v č. 5 Jan Pleskot, v č. 6 František Radouš (nevlastní bratranec vynálezců), v č. 7 Kricenští. v c. 8 Pokorný, v č. 9 M. Zahradník, v č. 10 František Fink (kovárna, kterou již Václav Veverka prodal), v č. 11 krčmář Puhlovský, v č. 12 Jan Polák, v č. 13 Matěj Krícenský, v č. 14 byl obecní domek, v č. 15 František Zahradník, v č. 16 Flégrovi, v č. 17 Václav Hošek, v č. 18 Jan Košťál a v č. 19 Jan Jukl.

František a Václav Veverkovi přežili jen pul roku zrušení roboty v roce 1848, leč i tak nebyla za nich na pardubickém panství stará robota vykonávána, neboť již od provedení tzv. raabizace odváděli poddaní tohoto panství místo roboty roční peněžitý plat a byli povinni se dostavovat jen na mimořádné práce, které však zase určovala vrchnostenská správa na pardubickém zámku. Poddaní měli často důvody k projevům nespokojenosti, neboť tehdejší vrchní ředitel panství rytíř z Klanneru si chtěl vysloužit vyznamenání od zemské vlády a nutil poddané, aby robotovali zvláště při stavbě četných silnic, jejichž potřeba byla pociťována zejména při přesunech vojsk za napoleonských válek. Tehdy kovář Václav Veverka. veselý brach a místní vtipálek. složil posměšnou písničku, za niž potom dostal zaplaceno lískovkou od pan­ských drábu v bráně pardubického panství.

Pardubický zámek byl tehdy sídlem správy panství. ale také místem. kam se museli odebrat poddaní nejen v zále­žitostech. jež se týkaly přímo správy panství. ale i v záleži­tostech císařských daní. při soudních přích. při přejímání a prodeji usedlostí apod. Zde musel také žádat 11. září 1822 o souhlas k sňatku i mladý rolník František Veverka protože nebyl ještě plnoletý a jeho nevěstě Magdaleně, sirotku po Janu Acksteinovi z Dřítče čp. 22/30 chyběla docela do zletilosti 3 léta. 11 měsíců a 2 dny. jak přesně vypočítal justiciár Matějka. Příslušné písemné povolení však ženich zapomněl doma. když se vypravil 29. ledna 1823 ke svatebnímu obřadu do Osic a musel se pro ne rozjet na kobyle zpátky do Rybitví.

Do vzdálených Osic příslušela farou tehdy obec Dolany, kde nevěsta žila u svého strýce Jana Pulpána, a na osickém kuru vládl tehdy jako regent schori učitel Dominik Škroup, otec hudebního skladatele Františka Škroupa, tvůrce naší národní hymny.

Do pardubického zámku se dostavil František Veverka rovněž 4. srpna 1823, aby složil přísahu jako obecní starší pro spojené obce Rybitví a Lhotku. Jeho podpis v Knize přísah je jednou z mála dochovaných upomínek na něj. A ještě jeden pozoruhodný, i když ne veselý záznam, pořízený o Františku Veverkovi v kanceláři pardubického zámku v pro­sinci 1843. To byl již po druhé ženat s Annou, dcerou Matěje Pernera, zednického mistra z Lohenic. Po vzájemných obvinováních, kdo je příčinou neshod mezi nimi, došlo k jejich usmíření s tím, že Anna bude přibrána do spoluvlastnictví rybitevské usedlosti č. 1 a naopak rodiče Anny postoupí Fr. Veverkovi barák čp. 33 v Lohenicích.

Když byla ještě před rokem 1777 vykonávána stará robota, byl povinen děd obou vynálezců Jiří Veverka jezdit na panské od prvního dubna do konce září, celkem 52 dny s trojspřežím a od října do března 30 dnu s trojspřežím a 22 dny s dvojspřežím. Po zavedení ročního peněžitého platu místo roboty činil tento plat z usedlosti č. 1 42 zlaté a 273/4 krejcaru. Kromě toho musel držitel usedlosti č. 1 platit vrchnosti ročně 2 zlaté 55 krejcaru a církevního desátku do Bohdance a do Pardubic (odtud byla tehdy spravována rosická farnost) odváděl po 2 korcích žita. 2 korce ovsa, 7 vajec, 1 libru másla z každé krávy a 1 svazek konopí. Aby císařská pokladna nepřišla zkrátka, odváděl jako kontribuci (daně) 49 zlatých 193/4 krejcaru, při čemž tehdejší výnos usedlosti byl odhad­nut na 219 zlatých 3 krejcary.

Všeobecně je uváděno jméno Veverku ve spojení s osadou Rybitví. Všude se uvádí, že rod Veverku pocházel z Rybitví. Při pátrání po předcích jsem se však dostal jen k dědovi obou vynálezců Jiřímu Veverkovi, který se objevuje v Rybitví v roce 1746. Oženil se s vdovou Ludmilou Pulpánovou (pozdější čp. 1) a když ta zemřela, oženil se roku 1751 po druhé s její neteří Kateřinou Pulpánovou. Ovdověl však ještě dvakrát a oženil se s vdovou Annou Radoušovou z Cepí a už jako výměnkář s vdovou Kateřinou Beranovou z Bělé.

V pozemkové knize pro obec Rybitví bylo sice velmi podrobně uvedeno, za jakých podmínek se stává Jiří Veverka spoluvlastníkem usedlosti, ale chybělo vyznačení původního působiště. Pomohla až náhodná poznámka v matrice par­dubického děkanství při zápisu o sňatku s Kateřinou Pulpá­novou 19. května 1751. V latinsky vedené matrice u jednoho svědka byla poznámka "ex pago Raudnice" (z vesnice Roud­nice), a protože druhý svědek byl z Blatníka u Rybitví, usoudil jsem, že roudnický svědek jez místa, odkud pochází ženich. V gruntovních knihách pro Roudnici, jež byla tehdy nejsevernější obcí pardubického panství, jsem pak už nalezl předky Veverku na několika usedlostech, a to doložena až do roku 1626.

Po odchodu Jiřího Veverky na výměnek roku 1785 převzal usedlost čp. 1 nejstarší syn Václav. Jinak ve východních Čechách dědil podle starého obyčeje nejmladší syn, leč Václav, syn z manželství s Kateřinou Pulpánovou, měl přednost. Další syn Hynek (Ignác) ze třetího manželství s Annou Radoušovou převzal výměnkářský domek čp. 10 s nove po­stavenou kovárnou a oddělených 30 měřic polí.

Rolník Václav Veverka v čp. 1 mel čtyři syny, z nichž Josef se usadil v Cholticích, Václav v Neratově a později v Bro­zanech, Jiří v Mokošíne a nejmladší František, jenž byl skutečným vynálezcem ruchadla, převzal otcovskou usedlost v Rybitví.

Chalupník a kovář Hynek Veverka měl osm dětí a jen dědic kovárny, syn Václav, mel další mužské potomky. Datum Václavova narození bývá chybně uváděno. Skutečně se naro­dil 13. dubna 1796. Byl spolupracovníkem svého bratrance Františka na vynálezu ruchadla.

Oba bratranci se osamostatnili téměř současně v roce 1822 a zpočátku se projevili jako čilí a podnikaví hospodáři. Také asi brzy po roce 1822 se počali obírat myšlenkou na zdokonalení dosavadního orebního nářadí. Jejich současníci vyprávěli, že nebyli skoupí, leč stíhala je jedna pohroma za druhou. Umíraly jim děti a oběma onemocněly a brzy zemřely i jejich manželky. Františkova Magdalena ve veku 36 let na souchotiny a Václavova Magdalena, rozená Mazánková ze Studánky, podle záznamu v rosické matrice na zimnici ve veku 28 let, týden po porodu synka Františka. Již je ani netěšilo rodné Rybitví a první se s ním rozloučil kovář Václav. Prodal kovárnu v létě 1837 Františku a Anně Finkovým a odstěhoval se do vsi Bukoviny za Labe. Tam se oženil podruhé s Kateřinou Plecháčkovou.

František Veverka se rovněž oženil podruhé s Annou Per­nerovou z Lohenic, leč ani potom mu štěstí nepřálo, a proto uposlechl naléhání manželky, jež chtěla někam blíže ke svému rodišti. Odprodávali pole a zbytek usedlosti v roce 1844 Josefu a Magdaleně Kořínkovým z Hradiště. Nato si zakoupili ve Břehách u Přelouče usedlost čp. 13, kde ale na jaře 1847 vyhořeli. Zůstala stát jen stodola, která podle vyprávění Františkových vnuček byla dočasným bydlištěm celé rodiny. František chátral, onemocněl a neměl již sílu znovu stavět. Přestěhoval se s rodinou do podruží v Přelouči. Až v roce 1855 se opět ujal brežské usedlosti čp. 13 jeho nejstarší syn Václava po něm mel dědit syn Václav, který však zůstal svobodný a postoupil usedlost sestře Anně, pro­vdané Březinové, jejíž dcera byla provdána Zitová. Vnučku vynálezce ruchadla Annu Březinovou a její sestry Emilii, provdanou v Hradci Králové a svobodnou Anastázii bývalo možno vidět vždy o přeloučské pouti na hřbitově u hrobu a pomníku děda Františka Veverky.

Přestěhováním do Bukoviny si nepolepšil ani Františkův bratranec a první zhotovitel ruchadla, kovář Václav Veverka. Také vyhořel jako bratranec v Břehách, přestal kovařit a jen chalupničil. Po jeho smrti převzal chalupu čp. 29/32 syn Václav, a když tento zemřel v roce 1883, zdědil ji jeho syn Josef, který se oženil se sestřenicí Antonií Veverkovou z Bro­zan. Z jejich manželství se narodil syn František - pravnuk kováře Václava Veverky, po němž zůstala jen dcera Vlasta, takže ani zde nebylo již mužských potomku.

Skutečný vynálezce ruchadla, František Veverka, zemřel v Přelouči v dome čp. 222 dne 12. února 1849 a pohrben byl v Přelouči. Tehdejší přeloučský kaplan zapsal jako příčinu úmrtí "na žíhavku", Pídil jsem se všemožně po vysvětlení významu slova "žíravka", a mohu se jen domnívat, že to byly asi souchotiny. Dum čp. 222 již ve městě Přelouči není a vlastně nestál ve městě ani za života Františkova. Bývala to I stará přeloučská katovna a pohodnice za městem při cestě do Pardubic a tam skončil za života neuznaný vyná­lezce světového významu.

Pomocník při vynálezu ruchadla a jeho první zhotovitel, kovář Václav Veverka, přečkal svého bratrance jen o 11 dnů. Tehdejší exposita fary v Dřítči Jan Pospíšil zapsal do dříteč­ské matriky, že dne 23. února zemřel a 26. února 1849 byl pochován vyhořelý chalupník Václav Veverka ze vsi Bukoviny č. 32. Podle ohledacího úmrtního lístku zemřel na zápal plic.

Životní osudy Veverkových nebyly, jak jsme viděli, nijak radostné. Těch štastných let bylo poskrovnu. A v těch právě zrodila se myšlenka na zhotovení ruchadla. Nepřišla z ničehož nic. František Veverka byl svou povahou dumavý, hlou­bavý, přemýšlivý člověk. Udělal si v hospodářství nejednu věc sám, pořídil si mnohé nářadí, jež mu ulehčovalo práci. Sestrojil například sekačku tím, že připevnil podél kola sekací nože. Byl povahy trochu snad uzavřené, a proto o něm říkali, že je samotář. Umel spravit hodinky, opravit mlýn, sám si zhotovil mlýnek na čištění obilí a kdoví ještě jaké věci, které upadly v zapomnění.

Když jej posedla myšlenka na vylepšení háku, kterým se tehdy v jeho kraji oralo, nemohl se jistě té myšlenky zbavit. Jeho nápady pomáhal mu uskutečňovat jeho bratránek Václav. Konečně se jim podařilo sestrojit tak ohnutou radlici, aby jako hoblík ukrajovala o obracela pudu. S takto sestro­jeným novým orebním nářadím vyšli za kovárnu vyzkoušet, jak se bude osvědčovat při práci. Sousedé pochopitelně přihlíželi. Z ústního podání se uchovalo, že místní šenkýř Puhlovský, když viděl, jak dobře nové rádio pracuje, zvolal radostně: "Ale, to to pěkně ruchá." Myslel tím, jak dobře to drolí pudu. (Slovo ruchati je od slovesa rušiti, které má význam také trhati, drobiti). Ten výrok pokřtil nové nářadí no ruchadlo. Nový název šel s ním po světě a přejali jej i do jiných jazyku. Po vynálezcích mu v okolí také přezdívali "veverce". První úspěšný pokus s ruchadlem se konal v roce 1827 na místě, kde dnes stojí malý památník, bronzové ruchadlo na kamenném podstavci nedaleko bývalé kovárny v Rybitví.

Zachovala se dvě původní ruchadla bratranců Veverko­vých. Jeden exemplář je uložen v muzeu v Pardubicích a druhý v zemědělském muzeu na zámku Kačina. kde je mimo jiné nejbohatší sbírka orebného nářadí, a to nejen na našem území, ale v měřítku světovém.